Moc nepřemýšlet a konat

11. února 2019 v 8:52
Moc nepřemýšlet, konat a zejména věci nekomplikovat. To je nejdůležitější moudro z posledních dnů.

Nekomplikovat, moc nemluvit a dělat to co cítím (vím) že se udělat má. Od dětství jsem hrála hru nejmenšího odporu i když jsem si dělala to svoje, ale pak když se na to přišlo tak zatloukat, nepřiznat a vykličkovat pryč. Nechtěla jsem nikoho ranit, sebe taky ne ale zraňovala jsem. Sebe nejvíc.
 

Novoroční kolaps

9. ledna 2019 v 10:30
To že něco pokazím, nebo udělám naopak je zcela běžnou součástí života, už to moc neřeším. Prostě to beru na vědomí (že jsem úplně blbá) a netrápím se tím. Upadání po těle i po duchu je jaksi normální.

Ale to co mě teď přepadlo za šílené nemoci, to jsem nezažila snad 20 let nebo dýl. Ono to přicházelo plíživě již s blížícími se Vánocemi, kdy mi ochrnula půlka obličeje. Již předtím jsem šla (2x) k doktorce že se mnou není něco v pořádku. Nedokázala jsem říct co přesně, necítila jsem se ve své kůži. Byla jsem tak podivně blbá a nevýkonná (apatická).

Témy přicházejí a mizí

19. září 2018 v 10:11
Nafotila jsem spoustu míst a opět někde zapomněla. Byla jsem na Slovensku. Pochodila spoustu zajímavých míst, poutních míst ale také historická města. Uvědomila jsem si jak hlubokou stopu zanechali na Slovensku němečtí kolonisté - horníci, ale i řemeslníci, bohatí měšťané. Fakticky všechny historické stavby, gotické i renesanční zde zůstaly po němcích. Později se objevily dřevostavby tzv. artikulární kostely, kam se vešlo až 5000 lidí.
 


Letěla jsem balónem

17. června 2018 v 21:46
A bylo to supr!

Kam s nimi a nenarušit

6. června 2018 v 7:53
Třeba mi pomůžete. Vtipné odpovědi typu a la křoví neberu.

Přijede auobus s turisty a všichni se jako první vyhrnou na záchod. K snídani vypili litr kávy, čaje a šťávy a po půl hodině cesty mají již zcela plný měchíř.

Původní dohoda zněla poslat je prý do spřátelené kavárny, což jsem dělala. Celý autobus se nahrnul do kavárny. Ti co nečurali, stáli venku a já jim povídala vtipy nebo co kolem vidí.

S tím je konec. Naposledy vyběhl pan majitel z kavárny a vynadal mi, že do obýváku si taky nezvu celý autobus a co jsou to za móresy. Špitla jsem, že je to dohodnuté s agenturou XY. Takovéh pána neznám, nikdy jsem to neslyšel etc. No nic. Tázavým pohledum kolemsojících jsem řekla, že se jedná o vyhlášenou radiční kavárnu a že jsou všichni závni srdečně k posezení. Ovšem po skončení prohlídky. Nevím zda jsem je přesvědčila, jelikož pán domácí měl pěnu u huby. I když jsem se celouo dobu sladce usmívala...

Takže tam už nemůžem. Uff. Co teď?

Jako první jsem volala řidiči z dalšího autobusu, že má nechat hosty cestou vyčurat. Ale kde? Cestou od Pálavy je vše rozkopané, nikde pumpa a ta jediná co tam je, je zavřená. Ať se vyčurají do příkopu? Hmmmmm....

Změním plán. Poveduji je nejkratší trasou k záchodu. Jako priorita jedna...v naději že se mi cestou nepotento. Přece jenom o berličkách jim to moc rychle nejde. Šup, šup... a jsme uprostřed. Z prohlídky prd.

Další možnost je stěžovat si na lampárně. Ať zprovozní alespoň jeden z těch dvou záchodků v parku. Jeden nahoře, druhý dole, dle místa kudy se do města vcházelo. Ale to vím, že je zbytečné.

Turisté se mi budou na věčné věky po vystoupení z autobusu pochcávat.

Opět pár fotek

14. dubna 2018 v 22:35
Poslední dny trávíme přípravou na sezonu. To neznamená že neděláme nic jiného, jen že hodně jezdíme. Starám se o maminku, a taky občas uvařím pro mladé, posedíme spolu... obě starší děti už jezdí na kole. Nejmenší vnouče už sedí. Nejmladší syn boxuje, řeší se jeho modré oko, zlomený nos, modřiny po těle. K narozeninám dostal koženou helmu na hlavu, takže jsem klidnější že mu při tréninku nevysadí sanici z pantu.

Pár fotek bez ladu a skladu

24. března 2018 v 18:42
bez komentáře o životě mém

Kam dál