Málo píšeš

Dnes v 15:56
To mi řekl můj střední syn. Vím alespoň že se zajímá co dělám (píšu) a potěšilo mě to.

Každé z mých dětí je jiné.

Nejstarší je typický troublemaker - potížista. Kam vkročí, začne se vše zrychleně pohybovat, posléze zmítat a za chvíli není kamen na kameni. Ze všeho je chaos a mladý odchází ukřivděně středem že ho nechápeme. Ono je to možná naopak... ale kdo to pozná, když všechno se vším je spojené.

Střední je pohoďák. Všecko si rozplánuje a diskutuje s ženou. Je vidět že mají situaci pod kontrolou v rámci možností. Dá se s nimi v klidu povídat o všem.

No nejmladší, jak to říct a neurazit. To je bohém, utráceč všech peněz i těch co ještě nedostal, vymetač lokálů a milovník moderního ošacení, mobilů, kamarádů a zábavy. On je tak milý i na nás. Má nás omotané kolem prstu.

Děti vyrostly, odpadly od stromu a teď orají svoje vlastní brázdy. Tedy kromě toho nejmladšího, ten orá ještě s naším pluhem někde něco bůhví co.

Už jsem psala, že u nás to bylo dost turbulentní, nastěhovala se k nám snacha s dětmi, syn je tady nechal nám na starost...a my se snažili co nám síly stačily to vše nějak ukočírovat a děti připravit co nejlépe na život zde.

Postřehy:

- letos jsem nedostala sennou rýmu, vlastně jsem byla zcela soustředěna na to co se zde dělo... jakoby to byly moje děti a mně se to dělo. Byla jsem zcela oddaná nové rodině. Mělo to tak být, čekala jsem je. Něco mi pomohli dotáhnout a uzavřít. Přestala jsem se vzpírat času a prostoru, přijala jsem je bez odporu s otevřenou náručí. A nejen je, i sama sebe, svoje chyby a omyly.

- výborně slyším, letos jsem ani neohluchla. Ohluchla moje maminka. Už několik týdnu se pokouším dát ji uši do pořádku. Různě čistíme, vyplachujeme, střední syn mi dokonce poslal nějakou vodičku s vyplachovátkem. Maminka pokaždé ohluchne, když se ukážou vnoučata či někdo z nové rodiny. Je z toho nemocná, přetížena, neví jak se k tomu postavit. Když je sama, daří se ji lépe. Naše přítomnost (teď i moje) ji stresuje. Zdá se ji, že neplní očekávání. Že nestačí.

- přjímám to co přichází jako ovoce mých skutků, je mi téměř šedesát let (za dva roky) a to co jsem zasela teď sklízím. Mám co si zasloužím a jsem za to vděčná. Nejde ani tak o materiální dary, jde o možnost žít to co žiju. Bez ohledu na to jak to dopadne. To nikdo neví... neví jak dopadne jeho snažení, co se bude dít v příštích dnech či létech, jen se snaží. Vkládá sám sebe do toho co se děje, svoje ruce, schopnosti, lásku.

- starší vnuk má skvělou učitelku. Chodí do stejné školy jako můj nejmadší syn. Ještě si ho tam všichni pamatují. Starší vnuk chodí síce do druhé třídy, ale chová se jako ředitel zeměkoule. Všecko ví nejlíp a vůbec neumí prohrávat. Když ho někdo kritizuje, zhroutí se. Anebo ustrne ve zvláštním nereagujícím stavu. Všichni s ním mají velkou trpělivost. Včetně nás. Například se učíme velká a malá písmena. Pořád to píše špatně, ma to naopak nebo naprosto zmatečně... vysvětluji mu já i muž kdy se píše velké a kdy malé písmeno. Několik dní po sobě i s příklady. Je vidět že neposlouchá, blokuje se. Má svůj názor, svoje představy a konec. Vidím jak je těžké naučit dítě něčemu, když je zavřené a ví to lépe než my. Nepřijímá.

- nejmladší chodí do školky. Nejdřív byl nadšený, teď se začíná bát. Bojí se hluku, ohně, silnějšího hlasu. Schovává se. Drží se maminky, pořád něco chce. Má problém s kakáním, nechce připustit že do gatí se nekaká. Prosazuje si svoje. Přímo přede mnou kadí do gatí a tvrdí že nekaká.

Nejsem pedagog, nevím kde se vzala u dětí ta houževnatost aby bylo jen a pouze po jejich. Neustoupit. Do posledního dechu hájit svoje právo ... dělat si to podle svého. Psát velká a malá písmena jak chce, místo "i" říkat aj, aj i když ví že je to i. Je to vzpurnost? Anebo si hájí poslední ostrůvky starého života. Kdy "i" bylo aj, aj. Dnes je rodičovské združení, půjdu tam se snachou a děti bereme sebou.

Učím se vychovávat. Moje děti jsem nevychovávala. Ani jedno ne. Rostly se mnou tak nějak mimochodem. A teď najednou, vychovávám. Samo se to jaksi do té role dopasovalo. Jejich máma a táta (v mých očích) je dostatečně nevychovává. Dnes jsem vysvětlovala snaše jaký je rozdíl mezi kooperací a hraním jen na sebe. Přijde mi to zcela přirozené. Nevím zda u nich se děti učili spolupracovat. Vysvětlit dítěti, že nemůže jen vyhrávat nýbrž musí nechat vyhrát i druhého, nemůže jen on shazovat věci, strkat do dětí a u toho se strašne řehotat... nýbrž i nechat druhé aby nevímco mu udělal. Oni mu to spočítají, nenechají si líbit jeho strkance... to jsem vysvělovala i jeho mámě. Když se děti spolu hrají, jednou jeden vyhraje a jednou prohraje. Není možné aby ten co prohraje dostal hysterický záchvat a všecko kolem rozbíjel vzteky že není nejlepší. Kdo to má děcko naučit? A jak? Že jsme všichni stejní, z jednoho těsta... nelze sám sebe upředostňovat nad druhé. To se musí díte naučit. Být součástí kolektivu. Jako člen... nechtít ovládat druhé. Respektovat ostatní. Učit se respektovat ostatní.

Moji rodiče mě to neučili. Oni se totiž taky nerespektovali mezi sebou. A nerespektovali ani mě a já je taky ne. Není to myšleno ve smyslu vážit si jeden druhého. Jako spíše respektovat prostor druhých lidí. Ale přiměřeně. Najít tu míru...jemnou rovnováhu skrze kterou se vytváří vztahy.

...se rodí...vztahy skrze rovnovážný stav. skrze vnitřní pokoj.
 

Pomlázka

17. dubna 2017 v 9:46
Koukám, že se u nás roztrhl pytel s tradicemi. Chtějí to tak děcka... tedy mladí. Minulý rok na velikonoce nepřijel nikdo. A nejmladší i s mužem žádnou pomlázku nedělali, že přece jsou velcí a to není pro ně.

Letos si VŠICHNI pořídili pruty a vyrazili po šlehačce. Já byla jako první, pak mladší snacha. Poté se šlo na starší, pak na prabbičku na tetu. Starší vnuk se naučil básničku "Hody, hody.... etc" dostal prut, košík a je bez sebe štěstím. Malý běhá dokola jak praštěný a bije všechny na potkání, dokud ho nezarazíme.

Ale nakonec všecko dobře dopadlo až na to že zde zpoměli koš s vejci. Takže celá banda určitě přijde ještě zpět. Kromě toho vařím... takže se opět všichni sejdeme u nás.

Včera jsme slavili po německu. Snacha poschovávala vajíčka, čokoládky a bonbóny na zahradě a děcka to pak šla hledat. Každý měl svůj košík.

Česká verze se jim líbí víc. Ale snachám taky, mladší snacha vyrazila s ostatními po šlehačce. Nemůže si to nechat ujít.

Co bylo zapomenuto, se vrací s dětmi. A děti si to budou pamatovat... a pak zapomenou. Až přijdou jejich děti, vynoří se to a ožije.

Požehnaný beránek

16. dubna 2017 v 17:58
Dnes jsem poprvé nechala požehnat v kostele beránka. Opravdu se mi povedl. Banánový. Jen tak pocukrovaný položený na na tácu. Moje mladší snacha vyběhla na zahradu a donesla nějaké větvičky a modré kvítka, takže beránek vypadal velmi spokojeně. A to mi dodalo odvahu donést ho do kostela.
 


Emauzy v Praze

7. března 2017 v 18:02
Není třeba jezddit až do Izraele, když Emauzy máme pod nosem a stojí za to je navštívit.

V neděli jsem s manželem proběhla 5 ze 6 budov Národní galerie plus Strahovskou knihovnu, stihla kázání Halíka... prošla prázdným nádvořím hradu, aby těsně za námi se začalo postupně plnit. Řada čekajících se rychle zvětšila. Naštěstí jsme se nevraceli nýbrž šli dál směrem do galerií.

Jaro se ještě nehlásí

14. února 2017 v 22:01
Pamatuji si, že minulý rok už začínaly kvést první sněženky. Letos všecko spí... dokonce i lísky zatím netrousí ty žluté potvory. Takže mohu chodit lesem aniž by mě to porazilo. Dnes se počasí opravdu vydařilo.

Ráda bych vložila do obrázků nějaký příběh. Ale fantazie mě opouští.

Rovnováha ve vztazích

11. února 2017 v 9:17
Slibuji že už nebudu nic brát osobně, vztahovat ke své rodině a budu diskutovat v obecné rovině. Přesto bych nerada klouzala jen po povrchu. Jak se řídí auto, jak chutná hruška a že sauna je příjemná když je horká.

Tedy nové téma. HOdně těžké, ale předpokládám že všichni se ním musí v životě prokousat. A to vztahy rodiče a děti. Rodiče dávají hodně svým dětem, fakticky je vychovávají a vkládaní do nich hodně energie, pozornosti a materiálna. V učitý moment děti vyrostou dojde k srovnání sil, časem děti přerůstají rodiče.

Jakým způsobem by dospělé děti by se měly obracet k rodičům... a srovnávat (či vyrovnávat) to co do nich bylo v dětství vkládáno? Anebo je to jednosměrka? Jeden dává druhý bere.

Konkrétní příklad. Řekněme že babička pozve mladé k obědu...očekává se tedy jako přirozené že mladí pozvou k obedu staré? Jak vnímáte vzájemnost vztahů... aby nedošlo k tomu, že rodič (či prarodič) dává a dává a dává a až nemůže dát tak dojde k nedorozumění. Protože dítě nezná svého rodiče jako nemohoucího... existuje způsob jak tuto nemohoucnost - lidskou slabost včas projevit? Nemám, nemůžu, nejde to, nedám...běžte domů.

Anebo jinak. Jak vidíte vztahy k rodičům či prarodičům, v souvislosti s pomocí tím či oným směrem. Rodiče dětem a děti rodičům. Tak aby došlo k rovováze.

Přičemž mi nejde o to, kdo komu co udělal. To může být výmluvou, aby se nemusely čistit vzájemné vztahy a vše zůstalo na povrchu ve formě povinností, udělám toto a ono a je vyřízeno. A nemusím se tím zabývat.

Přece jen si dovolim kousek osobního, protože to bylo spouštěčem dnešní poznámky.

1. Maminka je nemocná, málem umřela ale dostane se z toho i když velmi seslábla. Už nemůže nikoho hostit. A vlastně ani přijímat návštěvy, jelikož se z nich zhroutí. Nemá nic nachystáno, nemá co dát. A návštěvy čekají že něco dostanou. Tedy tak se to jeví mamince. TAkže žádné návštěvy, kromě mě. Mě důvěřuje že po ní opravdu nich nechci, že může být přesně taková jaká je...slabá a stará. A nemohoucí.

2. Chtěla jsem pozvat snachu s dětmi k obědu. Umím dobře vařit a ráda vařím. Muž mi to vymluvil. Vytvářím nerovnováhu, ona nás na oběd nezve. Děti přiběhnou a chtějí jídlo, posílám je nahoru za maminkou. TAm řvou že to její nechcou a tamto taky ne. Zůstávám tvrda. Nedám jim. Nechci to kazit. Stojím na straně jejích mámy. Nechci být babička za kterou poběží když jim u mámy nechutná.

Uf, a opět jsem u osobního. Prosím nemluvit o imigrantech... o tom jak si ten či onen nesmí něco dovolovat. neumíte si představit jak je těžké najít ten správný cit. Ale můžete třeba říct, že tomu rozumíte. Nebo že by ste jim tak nedaly jogurt, křupíky, bonbóny a poslaly je za mámou ať se u ní nají.

Jak jde život

10. února 2017 v 9:08
Po poslední divoké výměně komentářů na svém blogu jsem se nad sebou hluboce zamyslela a zeptala se sebe: Co tě vlastně ještě zajímá?

Dyť je z tebe úplný podivín co žije "po svém" a straší lidi.

Nezajímá mě televize, film, nakupování pro nakupování, procházky, čtení beletrie či duchovné literatury, sezení v hospodě, nezajímá mě historie,politika, co kdo řekl udělal a co udělá.

Co mě tedy zajímá? .... čtu si diskuse na blogu a taky diskutuji na diskutnících (Advaita či křesťanské servery), čtu si co píši lidé kterí mají zájem o hlubší poznání své existence. O čem si povídají.

Již nechytám paniku že mi něco důležitéo utíká, něco zásadního v životě. Jeví se mi že jsem přesně uprostřed dění i když nedělám nic.

Takže co mě zajímá? ... asi nic. Nevím.

Samotnou mě překvapuje mohutnost vnitřních hnutí v různých situacích v odblokovaném stavu. A tak se ve volném čase modlím. ZA všechny. Za sebe, za rodinu, za přátele, za všechny živé bytosti. Ať jsou lidé v míru. Se sebou a s druhými. V každé situaci i v hodinu jejích smrti. Amen.

Kam dál