Hubnu II
14. května 2012 v 12:52
TAkže další průběžná zpráva mého stavu. Zhubla jsem již 8 kilo a tendence pomálu sestupná. Zdá se že postupně dosáhnu mé původní mladistvé váhy. Nevěřila jsem že je to možné, ze všech stran jsem slyšela že přechod nese sebou tloustnutí a jánevimcoještě hrozného. Zatím se mě to netýká.
Postava se opět vrací do původního stavu s jedinou výjimkou, narostla mě prsa. Jsou nějaká divná, dívčí, protože svítí na rentgenu, ale to neva. Hubnu bez námahy, to co jsem vyloučila z jídelníčku jsou vysmažované řízky a koblihy a celkově vše smažené. Jinak jím úplně všecko, chutná mi a lehce cvičím. To cvičení je ale taky velice mírné a opatrné, žádná divočina. Předcvičuju pořád pro důchodce a dělám taichi. TAkže se skutečně jen tak lehce plížím. Pohyby velmi opatrné.
Asi to rozhodující pro mé hubnutí je odbourání stresu. Odhodlání změnit život. Ráno se vzbudit s úsměvem, protáhnout se a tešit se na vše co mě potká. Takhle by to mělo zůstat napořád. Ale vše plyne a vše se mění, takže ať přijde cokoliv doufám že to zvládnu s grácií jako dosud.
Předevčírem jsem se opět nečekaně rozčílila. BYla to úplná hloupost, šlo o to jak zhodnotit kauci při uzavření nájemné smlouvy. Uvnitř něco křuplo a tuším že to byl zásadní moment mého života. Můj názor byl že peníze na kauci musíme uložit způsobem jakoby to byly naše vlastní peníze, pečovat o ně jako dobří hospodáři a když je pak jednou vrátíme tak i s úroky. Můj muž byl názoru, že kauce se vrací tak jak se zaplatí, ve stejné výši. Žádné úroky navíc, stejně to není ve smlouvě. A mě se zatmělo před očima a udělalo tak špatně že jsem nemohla celou noc spát. Rozbolelo mě břicho. Zvracela jsem a bylo mi zle. Strašně jsem se rozčílila uvnitř, představa že bych měla se k někomu chovat jinak než sama k sobě a že bych měla dělat něco s čím nesouhlasím, ve mě vyvolala šílený vztek. A mě došlo že to takhle je správně. Že takhle to má být, že ten hněv je správný. A dnes jsem peníze za kauci uložila na termínovaný účet a zrušila ten starý a peníze dostane odcházející nájemník i s úroky. Přes to prostě nejede vlak. Nenechám si nic co mi nepatří.
Jsou to drobnosti. A z těch drobností sestává pak život který žiju a za který se nechci stydět ani na vteřinu. Existuje něco jako čest. Byly doby kdy jsem čest smetla ze stolu jako něco co překáží, něco zbytečného. Teď jsem svoji čest oprášila a požádala ji o prominutí. Že jsem si ji dlouhá léta nevšímala ačkoliv ona tam tak dlouho na mě trpělivě čekala schoulená v koutě.
Promiň.
Brigády
11. května 2012 v 18:26
Inspirace od psice. Napadlo mě, že bych mohla sepsat brigády mého mládí, všecky byly teda hodně výživné.
1. Ta první ještě taková nicmoc, bylo mi čerstvých 16 let a byla jsem úplně vyoraná myš. Pracovala jsem jako uklizečka na na intru pedagogické fakulty. Byl tam ubytovaný ruský student, který mi padl do oka. Nosil se mnou nábytek a taky mi nadbíhal. Náš vedoucí byl neuvěřitelně vulgární člověk, pořád harašil a dělal narážky na mé mládí a ženství. Jako mladá hloupá jsem z toho měla oči navrch hlavy.
2. Praha - úklid strahovských kolejí, to už začínalo být zábavné. Měsíc v Praze, první lásky a dobrodružství. Ochutnávka lovu, lovení a býti loven. Oči opět úplně navrch hlavy - totálně. Opět zamilovaná.
3. Strbské pleso - hotel Panorama - úklid pokojů. Večerní běhy tatranskou přírodou, opět zamilovaná - vypadl mi mozek. úžasné.
4. Chata SNP na Dumbieri, uklizečka, servírka a pomocná kuchařka. Noci pod hviezdami - první speleologické pokusy, opět zamilovaná ale už ne tak přiblble. Mozek zůstává na místě. Üchvatná horská dobrodružsví s horaly - nosiči a záchranáři. Prostě atmosféra nezapomenutelná. Hvězdy. Měsíc. Noc a vůně hor. Nádhera. Tohle mě ovlivnilo nadlouho.
5. Sběr jablek v Buchlovicích někde na jižní MOravě, vzpomenu si. To co si pamatuju jsou neskutečné opilecké orgie. Pomáhali jsme jako vedlejšák stříhat místním vinohrad a oni nám za to dávali víno.Poprvé jsem usnula vedle cesty ve škarpě. Naštěstí mě moje nejlepší kamarádka našla. Dobrodružství. Fakt pěkné a hodně záživné
6. Práce v obuvnické fabrice. Lepení podšívek do bot. Plnění normy tak na 30%, moc mi to nešlo ale snažila jsem se. Naprosto nečekané přátelství s dělnicemi, jedna mě pozvala na svatbu ja slavila 4 dny v totalním delliriu. Zamilovala se a ty čtyři dny se vznášela v sedmém nebi. Odchod byl taky vystřízlivěním, ale vzpomínky jsou. Nádhera.
To je snad všecko. Moje regulerní zaměstnání můžu popsat později. nebyly tak zábavné, ovšem s vyjimkou brigád kterými jsem prokládala chvíle volna. Brigády jsou největší pracovní sranda jakou znám. Jakmile se to zvrhne v rutinnou práci tak je sranda pryč.
Teď tak nějak doufám, že by se mohla doba brigád vrátit. Proč pracovat jako manager někde ve fabrice když můžu prostě jen tak brigádničit. Vrátit se tam odkud jsem přišla. Vrátit se do světa bláznovství a taškařic. Kdy vše bylo tak kouzlené. Protože vše bylo úplný nesmysl. Takjako celý život je nesmyslný, jen na chvíli jsem uvěřila že je smrtelně vážný. Ale to bylo kdysi dávno a teď jsem opět volná. a můžu si žít.
Poruchový gen
11. května 2012 v 9:10
Potvrzuje se mi co jsem si myslela odjakživa, jsem nositelkou dyslektického genu a předávám ho v přímé linii dál. Není to příjemné zjištění. Dyslektikům co se naučili se svým postižeěním žít se říká, že jsou kompenzovaní. Takže už jsem se kompenzovala a jak se zdá mé potomstvo se kompenzuje taky. Akorát to má těžší ve srovnání s normálními.
Je dobré to vědět. Moje úzkosti z dětství mají možná taky příčiny v masivní dyslexii, kterou jsem schovávala, o které jsem dobře věděla a za kterou jsem se styděla. Teď to otevřeně komunikuju a je mi hned lépe. Snad to zvládnou takhle i ti kterým tohle nepříjemné dědictví předávám.
NIkdy nebudu přesná a nikdy nebudu dělat věci přesně podle předpisu. Chybičky, chybičky jsou jako rybičky. Šup a už je tam potvůrka.
Letem světem
9. května 2012 v 18:20
Nikdy nebyla doba cestování tak příznivá jako teď. Nevěřila bych jak lehce se dá vybrat město a navštívit ho. Vybrali jsme si Londýn, ještě dnes ráno jsem se procházela po Westminster a dnes už klofu doma do počítače.
Jednoduché a rychlé, Londýn mám prochozen křížem krážem, spousta dojmů a přijemných zážitků. Bydleli jsem přímo v hotelu ve Westminsteru, kousek od vládních budov a 15 minut pěšky od parlamentu. Co jsem během tří dnů viděla a prošla:
Střídání stráží v Buckinghamském paláci, cvičení vojáků, muzika, hezký park i prohlídka královské jízdy - mraky lidí
Parlament, vladní budovy a ruch Westminsteru
Westminsterská katerdrála - byla neděle a tak jsme měli možnost se účastnit mše
Národní Galerie - spousta obrazů
Procházka čtvrtí s vyrůstajícími mrakodrapy - bankovní domy
Westminsterské opatství - prohlídka
Jízda po Temži nahoru i dolů
London Tower - prohlídka královských klenotu, nejdražší diamanty Koh i nor i Cullinam II světa vsazené do koruny
Tower Bridge - prohlídka mostu a strojovny
Tate Modern - galerie v továrně
Chrám svatého Pavla - nádherná vyhlídka ze zlaté korunky na věži - úchvatný výhled
Courtaldova galerie - úžasná sbírkaobrazů, nádhera
Londýnský most a podzemí - tak trochu divadlo a strašení lidí
Shakespearovo divadlo - prohlídka
GAlerie portrétů - tady nás uzemnila fanatstická výstava malíře Freuda
Monument - hezky výhled
a spousta procházek Londýnem, jejich náměstí, čtvrti jako např. SOHO kde jsem jedli, Trafalgar se spoustou vystoupení
Vše jsme prochodili pěšky, s očima na šťopkách a s ušima nastřaženýma, denně kolem 11 hodin na nohách. Po třech dnech jsem byla akorát zralá na cestu domů. Dobrá akce.
Pokud někoho něco zajíma, klidně zodpovím dotaz. Náklady byly přiměřené - akorát stres s kartou kterou nám zprovoznila banka těsně před odletem a tím se prodražilo ubytování i let. Ale pro příště jsme poučeni. Určitě budeme v podobných poznávacích návštěvách pokračovat.
Dojem velmi příjemný. Nečekala jsem že Londýn je tak příjemné pohodové a usměvavé město. Už jsem tam jako doma.
Zážitky s bankou
4. května 2012 v 8:11
Včera jsem byla v bance. Nechodím tam ráda. I když se v bance nachází stejný počet čekajících jako bankovních úřednic čeká se dlouho předlouho a vše je hrozně složité.
Postavila jsem se k pokladně, pouze jedna pokladna byla v provozu, ve vedlejším boxu seděla pracovnice a počítala peníze. Na přepážce tabulka - zavřeno. Řada nebyla dlouhá, tak osm lidí. Každý držel v ruce kufřík plný peněz. Peníze vyložil u toho jediného okýnka, zvlášť mince a zvlášť papírovky a zbytek řady pozoroval jak paní počítá a skládá peníze. Pak je dá ještě do přístroje a pak balí a odškrtává. Přede mnou stála stará paní a držela v ruce 5 Euro. Asi po třičtvrtě hodině se dostala k okýnku a říká že to chce vyměnit za koruny. Paní ji něco odpověděla, nebylo to dobře slyšet a vyplatila 72 koruny. A kde je ten zbytek? Jaký zbytek, to je všecko. Jak všecko? Máte v tom poplatek 50 korun. Vy jste mě podvedla. Paní tam stála bezradně. Tak to nechcete? No ne. Tak ji vrátila 5 Euro a paní šla . Asi někam do směnárny.
Došla jsem k okýnku a říkám že chci 100 liber. Máte je objednané? Nemám. U nás si je musíte objednat. A jak to mám vědět? V internetu to je napsané. Aha, tak tam jsem to nečetla. Máte ty libry nebo ne? Počkejte půjdu se podívát. Libo, vem to za mě. Okýnko vedle se změnilo na otevřeno a já zůstala stát. Asi 20 minut, zařekla jsem se že nezmizím. Pak se dveře otevřely a paní s librami v ruce vešla. Tak jsem ještě těch 100 liber našli, poplatek je ale 78 korun. Nevadí? Nevadí. Opravdu nevadí. Díkybohu za ty dary.
A to už jsem tam byla nedávno protože mi nefungovala karta, potřebovala jsem nutně koupit jízdenku. Jinak než kartou to nešlo. Nefungovala. Nefungovala a opět nefungovala. Tak mě napadlo absurdně, zda karta není nějak bloklá. Byla. Ale proč? Nooo my všecky karty blokujeme pro elektronické transakce. Kurnikšopa, tak proč to neřeknou!!! Dyť kartou se platí v internetu! A ja dělám ze sebe vola, i za letenky jsem musela zaplatit o 1000 korun víc protože mi neprošla platba kartou. Ani ve snu mě nenapadlo, že TO proč se karta pořizuje, není funkční. K čemu pak ta karta je?? No otrávili mě.
Ale libry mám, odblokovanou kartu mám taky, a můžu vyrazit za hranice všedních dnů.
A rána jsou hlučná
30. dubna 2012 v 12:29
Naše zahrada je plná zpěvných ptáků. Ještě je tma a už se probouzí ranostajové. Sem tam vrznznutí. Chvíli je ticho a opět vrz, vrz. A posléze se probouzí celá paleta zpěvného ptactva. A začne koncert a řev. Jsou rozeseti v hustých korunách stromů, v krovech střech a pobíhají i pilně po trávě. Neuvěřitelná směs nejméně deseti druhů zpěvného ptactva. Chodím kolem stromů a kontroluji zda si nestaví hnizda v nebezpečných místech. Kočky jsou totiž mrchy. Chodí se dívat jak jejich oběd hezky roste. Počkají si, a pak sežerou všecka mládata najednou.
Rána jsou hlučná a zároveň klidná. Ehm, nějak se to vylučuje. Jsem vzhůru po páté hodině takže řvoucí ptactvo mi nevadí. Vstávám se skřivany a konečně vím proč se ranostajům říká skřivánci. Až všichni odejdou, procházím řvoucí zahradu. Zalévám pilně a dívám se jak vše roste. KOčka schoulena spí. Nemá ráda hlučná rána.
Zajímalo mě, co vše u nás řve a tak jsem si pustila ptačí zpěvy na internetu, kočka vyletela jak tarantule a zmizela. Je vidět že tento zvuk ji je protivný. Jak jsem vypla zvuk tak se opět vplížila na své oblíbené místo, zaujala pozici v čerstvě vypraném prádle a spí.
Tahle chvíle by mohla trvat věčně.
Obrýlená historka
13. dubna 2012 v 11:47
|
zazitky
Nosím brýle a ty pořád někam ztrácim. Nebo je někam založím a nemůžu najít. Bez brýlí nevidím do dálky. Tudíž jsem krátkozraká. Na televizi potřebuji brýle a na řízení auta potřebuji brýle.
Když si chcu něco přečíst nebo něco potřebuji udělat na počítači, brýle si sundávám. A tak ty brýle zůstávají různě ležet a já je pak hledám. Měla jsem na to skvělou metodu, ve stole brýle náhradní. Ty jsem vytáhla když jsem řádné brýle nemohla najít. A na ty řádné brýle jsem pak v průběhu dalších dnů narazila.
Teď ta historka. Opět jsem někde založila brýle, hledala a chodila s náhradními když tu něco pod mojí nohou křuplo a já si na ty parádní šlápla. Ležely na zemi, protože jsem si do počítače strkala ten jaksetomuříká stick a zpomněla jsem je na koberci.
Takže jsem musela chodit v těch náhradních. No pokračování je jasné....Ty náhradní brýle jsem někde nechala ležet a nemohla najít. A tak jsem vlezla do šuflete a vytahla brýle přednáhradní. NOrmálně jsem si je dala na nos a chodila jakože v poho. Přišel domů kluk, vyřeštil oči a říká: Ježiší, co to máš na očích??? No brýle. Načež se svalil na zem, svíjel a odplazil do pokojíku kde jsem slyšela asi půl hodiny vzlykání a zalykání smíchy.
TAk jsem koukala do zrcadla a nic divného mi nepřišlo. Normální brýle. Přišel můj muž a říka: Proboha co to máš na očích, dyť vypadáš jak debil. No to teda nechápu co je na normálních brýlích debilní. Jsou to krásné kovové zlaté brýle z 80 - tých let. Takové nosil ještě Lenon.
Muž prohlásil, že takhle se mnou nikam nepůjde. Zítra je divadlo a tak... TAkže musím chodit bez brýlí a nasdit si je pouze tajně v autě a ve tmě u televize.
Blbý bylo, že včera byla třídní schůzka, a všecky učitelky (ani jeden učitel tam nebyl) se na mě tak soucitně divaly a řikaly že ten můj kluk zas až tak hrozně na tom není.
Nechápu co je na těch brýlích špatně. Obroučky a skla. A je přes to dobře vidět.
Dnes chodí člověk s kdečím na očích. Ale když si vemu poctivé brýle z osmdesátých let na sebe, tak maji z toho všichni pozdvižení.