Stárnutí

Sobota v 10:02
Když jsem byla mladší, říkávala jsem si. Rychle všeho užít ... až budu starší, už to nepůjde.

A je to tak. Milovala jsem dobré jídlo. MIlovala jsem pití. Pobíhání sem tam, hledání i zmatek mi nevadily.

Nemůžu se pořádně najíst a z pití se mi dělá špatně. Když něco někde zapomenu, už si nevzpomenu že to bylo.
Během pár vteřin je minulost pryč.

Tento týden jsme byli s manželem na skvělém pobytu v Nových Hradech. Byli jsme tam již třikrát, z toho teď podruhé na stejném místě. Jídlo...i celodenní pití všho možného víno, 4 druhy piva... vše čepované, víno, sekt již od snídaně.

A mě bylo těžko.... z té hromady pití, z jídla a celkově. Sice to šlo jakž takž rozchodit během dne ale večer to začalo znovu. Bohatá večeře, pivo, sekt...

Těšila jsem se domů na hladování a střídmost. K snídaní krajíc chleba s pomazánkovým máslem, ... a pak dýňovou polévku. a vodu. A večer nic.

Moje tělo tomo moc nesnese. Ani moc stresu ne. TAk nějak zalezlá a posmutnělá cítím jak mi ubývá sil. I rozumu. Všeho.

A do toho moje lajdáckost. Dnes jsem kopírovala lékařské zprávy pro maminku a lepila je k sobě, potože se mi nepovedlo je správně nakopírovat a nechtěla jsem zbytečně plýtvat barvou. Muž se na mě dívá a říka, ty začínáš být pečlivá. To nebývalo.

Spousta věcí nebývala. Co mi zbývá? Asi jen ta pečlivost, kterou jsem nikdy neměla.

Protože co s ženskou, která je blbá, stará, škaredá a ještě lajdák. Kam ji postaví, tam překáží...k ničemu není a stejně všecko zapomene.

Je to deprese? Podle mě není... spíše podivný stav smíření se s tím co je. Že co je to pomine. A že to nové...co přichází, bůhví. To vidím kolem sebe jako hrozivé.
 

Fotky od řeky

12. listopadu 2016 v 19:59
Opět chodíme k řece. Je tam klid. Jen žbluňkání řeky, tentokrrát i hluboký tón šustění křídel. Slyšely jsme je letět mnohem dříve než se vynořily za záhybem řeky.

Našli jsme houby. Zcela zmrzlé na kost. Nedají se jíst. Tak jsme je tam nechali.

Doplnila jsem ještě jednu fotku, mám celou sérii labutího páru. Uvažuji o tom, že možná zveřejním album... uvidíme.

trojice řádků

řeka ševelí
hukot labutích křídel
tiše dosedá

Kolik smutku je akorát

4. listopadu 2016 v 13:58
Smutním po kočce již čtvrtý den. Nevím kolik je přiměřeně. Zatím nedokážu o ní mluvit abych se nerozplakala.

Uklidili jsem její věci. Záchodek, misky. Odnesli na půdu. Písek zatím schovám. Stejně kapsičky a sáček se suchými křupkami. Vím že se nevrátí. Ale co když?

Ráno je pusté, vždycky jsem ji dala nažrat, uklidila záchod a pohladila ji... totéž když jsem se vrátila zvenku.

Večer mi ležela na prsou... a já si něco četla či se dívala na televizi. Hladila jsem její srst. Cítila.

Teď je ticho. Uklizeno.
 


Sychravo a mlhavo

25. října 2016 v 10:54 |  hory
Dobrý čas na procházku k řece.

Procházka k řece se pokaždé skládá z třech částí. Sestup k řece, chůze kolem řeky a výstup zpět.

Během cesty mě padaly do hlavy verše... příště si vezmu papír a tužku.
Teď zpětně to nedokážu reprodukovat.

ale bylo to něco ve smyslu... zlato padá k zemi, kroky šustí v listí a voda ševelí.

Fén je potvora ale má i výhody

20. října 2016 v 18:16
Minulý týden jsem navštívila syna a zažila jsem úkaz, který znám z dřívějška alen nikoliv v tak intenzivní podobě. JIžní alpský vítr - fén.

Dětství i dospívání jsou tvrdé

18. října 2016 v 22:19
Málokdo si v době vstupu do dospělosti chválí vlastní rodiče a jejích výchovu. Většinou kritizují to či ono, takové či onaké křivdy.

Domnívám se že je to tak správně. Dětství a dospívání je těžké. Tolik rozporuplných informací, touha být "jen" dítětem a na druhé straně i "touha" uspět v konkurenci rovesníků a uspokojit rodiče...

Asi jsem byla špatný rodič. Na jedné straně ustupující a omlouvající, na druhé straně nespokojená pokud dítě mělo špatné výsledky ve škole či bordel v pokojíku. A nejen já, i babička i tatínek... všichni na svůj způsob projevovali nespokojenost s "výsledky" děcka v tom či onom směru. A očekávali aktivity ve směru zlepšení. Chudáci děti.

Je toto šťastné dětství? Není. Sama jsem důkazem... moje dětství nebylo šťastné - tedy subjektivně vzato, právě pro vysoké požadavky ... kterým jsem nemohla dostát. Mohla jsem jen předstírat že tyto požadavky plním za cenu neurotických poruch... nebo říct pravdu. Že jsem jen obyčejná vylekaná dívka a žádný geroj.

Ale čas plyne.... plyne.... plyne a z děcka se stane dospělý. Už nejsou na něj kladeny nároky zvenku, už je to jen a pouze on sám aby volil a a této volbě se zodpovídal. Sám sobě a před sebou. Ať volí jak chce...tuto volbu naplňuje svým životem.

Člověk se řídí nějakými vzorci, které do něj vložili rodiče. Je jen otázkou času než je rozpozná... a porozumí proč se chová tak nebo onak. Cíti v určité situaci lépe a v jiné hůře. Nelze žít bez vzorců... akorát lze vyměnit jeden vzorec za jiný. Ale podvědomí potřebuje "návod" tedy směr. Jinak se chová zmatečně.... jako naše stará kočka. Nad miskou neví co má dělat s jídlem, kaká vedle záchodku a v noci chodí dokola a naříká protože se cítí osamělá. Když měla "svůj" vzorec, tak se ním prostě řídila. Dělala přesně to co měla a byl klid. Byla spokojená. Kočka byla kočkou.

A tak je to se vzorci, nejsou špatné...je třeba je oprášit, vyspravit a porozumětjejích funkci. A vědět... že každý mustr má dvě stránky. Plusovou i mínusovou. Nelze jednu vyzvedávat a druhou zatracovat. Oboje běží současně. Když jedna, tak i druhá.

Kdo nesoudí, je šťastný. Jen se dívá. Nesoudí. Dívá se. Žije.

I jeho děti se to jednou naučí. A odpustí svým rodičům bezvýhradně.

barvy přírody

3. října 2016 v 21:40
Podzim hraje všemi barvami.

Kam dál