Opět pár fotek

14. dubna 2018 v 22:35
Poslední dny trávíme přípravou na sezonu. To neznamená že neděláme nic jiného, jen že hodně jezdíme. Starám se o maminku, a taky občas uvařím pro mladé, posedíme spolu... obě starší děti už jezdí na kole. Nejmenší vnouče už sedí. Nejmladší syn boxuje, řeší se jeho modré oko, zlomený nos, modřiny po těle. K narozeninám dostal koženou helmu na hlavu, takže jsem klidnější že mu při tréninku nevysadí sanici z pantu.
 

Pár fotek bez ladu a skladu

24. března 2018 v 18:42
bez komentáře o životě mém

Pohřeb beze slov

9. března 2018 v 15:17
Včera jsem s maminkou byla na pohřbu jejího bratra. Smrt přišla rychle a nečekaně, jelikož strýc se vehementně bránil jakékoliv léčbě. Chytal paniku a stavy hrůzy, kdykoliv někam měl jít nebo dělat něco co nechtěl. Všichni věděli jaké má stavy, nikdo to neřešil. Předem jsme nevěděli kterou barvu nesnáší nebo co nejí, jaké slovo se nemí říct etc. Když to pak bylo jasné, nikdo se tím nezabýval. Strýcovi jsme dali co chtěl, nebo nedali když nechtěl. Později se to ustálilo na zelené. nesnášel zelenou. Nesnášel doteky. Nesnášel zeleninu (od slova zelená). Odneste ten zelený hnus :-)

Nikdy nechtěl jít k doktorovi. Z doktorů měl hrůzu... tedy i z psychiatrů, nikdy k žádnému nešel. Nedonutili ho.

Zemřel tiše v nemocnici, kam ho dovezli v kritickém stavu. Teta i děti s ním byly každou volnou minutu. Nevědí co se stalo, proč zemřel. Prý demence. Tedy tak zní zpráva. Těžko se mu dýchalo.

Pohřeb byl taky zvláštní. Podívali jsme se na strýce v rakvi. Vypadal dobře, mladě. Prošedivělé vlasy, kudrnaté, husté.

Pak jsme si sedli v úzkém kruhu do smuteční síně, rakev vpředu, poslechli si asi 4 skladby. Hudba skončila, závěs se zatáhl a vyšli jsme ven. Bez jediného slova.

Poseděli jsme v hospodě, popovídali si jak se kdo má, co dělá. Na pohřeb přišli děti s jejich dětmi. I přítelkyně z mládí co bydlela ve stejném domě. A taky sestra jeho ženy. To byli všichni.

Vím, že strýcovy dvě dcery mají vážné zdravotní problémy (psychika), přesto byly zcela OK, a jejich děcka úplně suprovní.

Ten pohřeb byl jak to říct, mimořádně intimní. Ano, intimní život a stejně takový skon. V sobě zacyklený v úzkém kruhu.
 


Tak rychle utekl a nic

26. ledna 2018 v 7:57
Mluvím o životě. Najednou je pryč. Tak jsem se snažila něco vidět, zažít, prožít... až najednou jsem sestárla a nic. Vše je pryč a žádná lítost za uplynulým.

Sedím doma sesláblá. Jak jsem chytla nějakou tu virózu či co to bylo, dostala jsem penicilín a tři dny jsem běhala po Praze. Pak pár dnů odpočinek a Červenohorské sedlo, pořád na penicilinu. A pak jsem se vrátila, dobrala léky a najednou slabost. Taková ta chudinka v depresích, co nikam nemůže, nic se jí nechce, nebaví ji ani koukat na televizi. Jen kouká a nic. Slabost těla i ducha.

Muž tady aktivně pobíhá, plánuje, něco si sepisuje, rovná a seřazuje. Slyším nějaký fotbal. Je mi to protivné. Nejraději bych ležela v posteli a spala a spala. Nechutná mi. Divný pocit v břichu, nechuť a odpor. K životu? K aktivitě? K čemukolliv.

Vzpomenula jsem si, jak jsme po příchodu z Valiserských Alp (Münch, Jungfrau, Finsterahorn a další čtyřtisícovky) snídali s mužem v grandhotelu Viktoria Jungfrau v Interlakenu. Bylo tam pár starých lidí, co si dali čaj a jednu jahodu. A my dva jako v ráji jsme seděli dvě hodiny u těch lukulských hodů a snědli víc než všichni hoteloví hosté dohromady. A oči jak tenisáky. Nadšení totál. Pamatuji si tu vyvalenost a úžas, možná ostatní byli z nás taky tak užaslí ale to nevím. Pamatuji si jak vše bylo zajímavé, nové, přízračně neskutečné.

Dnes taky k snídani jen tak něco zobnu, polovinu krajíčku chleba. Koukám do ledničky na co mám chuť, na nic. Je to tak dávno, kdy energie ze mne sršela a všecko bylo tak snadné. Protože se chtělo. Protože se zajímalo.

Co s tím, když se nechce. Je to deprese? Nevím. Neznám. Nový úsek života, kdy pasivita získává na síle. nechuť cokoli kamkoli. Jen se nehýbat... nedělat. Nedělat nic.

Nějak se s tím porovnám. Proměňuji se. Většinou se proměňuje housenka v motýla. V mém případě se motýl proměňuje v housenku. Ta se ještě chvíli bude plazit než se zakluklí.

Popojedem

16. ledna 2018 v 12:19
Už se na ten podzimní článek nemůžu dívat. Utíká to neskutečně rychle. Za chvíli jaro a zase podzima a jaro.

Jako každé Vánoce, i teď k nám přijeli všichni a jedlo se, pilo se, chodilo se na procházky, diskutovalo a tak... a celou dobu se mi zdálo, jakoby na mne něco lezlo ale nebylo vidět co. Pouze jsem byla schlíplá, unavená, v noci jsem nemohla spát a když jsem koukla do zrcadla, tak jsem se lekla co za hnusnou bábu tam vidím.

Podivná apatie, nechuť aktivně někam jít, pocity štěstí jen sedět doma a nic nemuset. A do toho učení se na státní zkoušku, kterou jsemdíkybohu úspěšně zvládla. A nejvěší pecka bylo silvestrovské provázení německých turistů Třešť, Telč, Žďár, Jihlava, Nová říše, Dačice s tím, že v takovém vícedenním rozsahu i s přespáním to bylo poprvé.

Tedy všecko se nahrnulo najednou. Návštěvy, učení a provázení nevídaných rozměrů.

Takže něco na mě lezlo. Cítila jsem to jako tíhu, tupost, sešlost i skleslost mých údů a kůže, neatraktivitu,vnitřní bídu, ubohost... asexualitu. Hrozná matka jsem....a ještě horší babička.


No jasně, nakonec z toho vylezla horečka a zimnice. Vyběhla jsem k doktorce s tím, že nutně potřebuji penicilín. Penicilín jsem nejedla dlouho, snad od posledního ucha ne.

Takže nadopovaná penicilinem, plna důvěry že vše zvládnu jsem i se svým mužem, který mě neopustí v žádné chvíli ani v dobré ani v horší, vyrazila do Prahy. Hned první den jsme navštivili výstavu dokumentů Karla IV na hradě (čekání 1,5 hod venku), taky absolvovali mystickou mši v pěti lidech plus asi stoletý kněz v kostele svatého Jiří tamtéž. Tedy zima jak sviňa.

Další den zkouška. Naštěstí vše dobrý, taky jsem se připravovala. Chvíli oddech a večer návštěva divadla. A poslední den... byl přespolní běh Prahou, Hrad kde byl zavřenej královský palác, protože chystali výstavu klenotů a všude se motali vojáci, tak jsme proběhli místní Galerii (nicmoc) a sešli přes Loretu k Petřínu, pak Jezulátko, sv. Mikuláš, Týn... až jsme se dohrabali na Hradčany a odsud na Florenc. Tedy celkem téměř 9 hodin pochůzek a cikcak pobíhání až jsem konečně doma.

V mém doupěti lížu rány. Veškeré učení jsem zabalila, uklidila a snad začínám nový život. Uvidíme. Hlavně se musím rychle vyléčit. Žádnou alergii nemám, má olezlost byla způsobena již nastupující nemocí, asi mi již vynechávaly játra či ledviny. Po zásahu penicilinem jsem opět krásná... uvidíme zda to tak vydrží i po ukončení léčby. Tak tolik reference. Mějte se fajn.

Podzimní radovánky

4. října 2017 v 11:23
Tedy letos se toho urodilo požehnaně. A to všude a doslova.

V lese rostou mraky bedlí. Občas nějaký suchohřib či máselník, ale bedle to převálcují. Děcka se smály, že to jsou domečky pro trpaslíky.

Pokus

11. srpna 2017 v 16:43
Dělám na sobě pokus. Namlela jsem mák, na poli sesbíraný paběrkovaný a udělala ho s nudlemi. A teď sedím a čekám co to se mnou udělá. Na netu jsem se dočetla celé horory... jak opiáty z makovic prostupují až k maku a makovina se dostává na zrníčka. A prach je nejhorší. Takže paběrkovaný mák je samý morfín a opiát.

Tak jsem si vzala noviny a zkouším číst, píchám se do prstu abych zkusila jestli mě to bude bolet. Morfium má tlumit bolest. Ale jak se zdá, všecko je dobrý.

A tak mladým můžu navařit zítra švestkové knedlíky.

Kam dál