Emauzy v Praze

7. března 2017 v 18:02
Není třeba jezddit až do Izraele, když Emauzy máme pod nosem a stojí za to je navštívit.

V neděli jsem s manželem proběhla 5 ze 6 budov Národní galerie plus Strahovskou knihovnu, stihla kázání Halíka... prošla prázdným nádvořím hradu, aby těsně za námi se začalo postupně plnit. Řada čekajících se rychle zvětšila. Naštěstí jsme se nevraceli nýbrž šli dál směrem do galerií.
 

Jaro se ještě nehlásí

14. února 2017 v 22:01
Pamatuji si, že minulý rok už začínaly kvést první sněženky. Letos všecko spí... dokonce i lísky zatím netrousí ty žluté potvory. Takže mohu chodit lesem aniž by mě to porazilo. Dnes se počasí opravdu vydařilo.

Ráda bych vložila do obrázků nějaký příběh. Ale fantazie mě opouští.

Rovnováha ve vztazích

11. února 2017 v 9:17
Slibuji že už nebudu nic brát osobně, vztahovat ke své rodině a budu diskutovat v obecné rovině. Přesto bych nerada klouzala jen po povrchu. Jak se řídí auto, jak chutná hruška a že sauna je příjemná když je horká.

Tedy nové téma. HOdně těžké, ale předpokládám že všichni se ním musí v životě prokousat. A to vztahy rodiče a děti. Rodiče dávají hodně svým dětem, fakticky je vychovávají a vkládaní do nich hodně energie, pozornosti a materiálna. V učitý moment děti vyrostou dojde k srovnání sil, časem děti přerůstají rodiče.

Jakým způsobem by dospělé děti by se měly obracet k rodičům... a srovnávat (či vyrovnávat) to co do nich bylo v dětství vkládáno? Anebo je to jednosměrka? Jeden dává druhý bere.

Konkrétní příklad. Řekněme že babička pozve mladé k obědu...očekává se tedy jako přirozené že mladí pozvou k obedu staré? Jak vnímáte vzájemnost vztahů... aby nedošlo k tomu, že rodič (či prarodič) dává a dává a dává a až nemůže dát tak dojde k nedorozumění. Protože dítě nezná svého rodiče jako nemohoucího... existuje způsob jak tuto nemohoucnost - lidskou slabost včas projevit? Nemám, nemůžu, nejde to, nedám...běžte domů.

Anebo jinak. Jak vidíte vztahy k rodičům či prarodičům, v souvislosti s pomocí tím či oným směrem. Rodiče dětem a děti rodičům. Tak aby došlo k rovováze.

Přičemž mi nejde o to, kdo komu co udělal. To může být výmluvou, aby se nemusely čistit vzájemné vztahy a vše zůstalo na povrchu ve formě povinností, udělám toto a ono a je vyřízeno. A nemusím se tím zabývat.

Přece jen si dovolim kousek osobního, protože to bylo spouštěčem dnešní poznámky.

1. Maminka je nemocná, málem umřela ale dostane se z toho i když velmi seslábla. Už nemůže nikoho hostit. A vlastně ani přijímat návštěvy, jelikož se z nich zhroutí. Nemá nic nachystáno, nemá co dát. A návštěvy čekají že něco dostanou. Tedy tak se to jeví mamince. TAkže žádné návštěvy, kromě mě. Mě důvěřuje že po ní opravdu nich nechci, že může být přesně taková jaká je...slabá a stará. A nemohoucí.

2. Chtěla jsem pozvat snachu s dětmi k obědu. Umím dobře vařit a ráda vařím. Muž mi to vymluvil. Vytvářím nerovnováhu, ona nás na oběd nezve. Děti přiběhnou a chtějí jídlo, posílám je nahoru za maminkou. TAm řvou že to její nechcou a tamto taky ne. Zůstávám tvrda. Nedám jim. Nechci to kazit. Stojím na straně jejích mámy. Nechci být babička za kterou poběží když jim u mámy nechutná.

Uf, a opět jsem u osobního. Prosím nemluvit o imigrantech... o tom jak si ten či onen nesmí něco dovolovat. neumíte si představit jak je těžké najít ten správný cit. Ale můžete třeba říct, že tomu rozumíte. Nebo že by ste jim tak nedaly jogurt, křupíky, bonbóny a poslaly je za mámou ať se u ní nají.
 


Jak jde život

10. února 2017 v 9:08
Po poslední divoké výměně komentářů na svém blogu jsem se nad sebou hluboce zamyslela a zeptala se sebe: Co tě vlastně ještě zajímá?

Dyť je z tebe úplný podivín co žije "po svém" a straší lidi.

Nezajímá mě televize, film, nakupování pro nakupování, procházky, čtení beletrie či duchovné literatury, sezení v hospodě, nezajímá mě historie,politika, co kdo řekl udělal a co udělá.

Co mě tedy zajímá? .... čtu si diskuse na blogu a taky diskutuji na diskutnících (Advaita či křesťanské servery), čtu si co píši lidé kterí mají zájem o hlubší poznání své existence. O čem si povídají.

Již nechytám paniku že mi něco důležitéo utíká, něco zásadního v životě. Jeví se mi že jsem přesně uprostřed dění i když nedělám nic.

Takže co mě zajímá? ... asi nic. Nevím.

Samotnou mě překvapuje mohutnost vnitřních hnutí v různých situacích v odblokovaném stavu. A tak se ve volném čase modlím. ZA všechny. Za sebe, za rodinu, za přátele, za všechny živé bytosti. Ať jsou lidé v míru. Se sebou a s druhými. V každé situaci i v hodinu jejích smrti. Amen.

Jak namotivovat dítě

23. ledna 2017 v 9:01
Řeším teď speciální situaci a díky ní si uvědomuji jak důležité je naučit dítě ovládnutí sebe sama. Naučit se ovládat svoje tělo a svoji mysl, aktivovat vnitřní motor... aby porozumělo, že nejde o to někomu vyhovět či nevyhovět. Nýbrž porozoumět souvislostem, dorozumět se s ostatními, něco se naučit a samostatně se pohybovat v prostředí. Nikoliv protože mě "jiní nutí" nýbrž že chápu důležitost pro můj vlastní svobodný pohyb. Že se umím ovládnout. Že tedy není důležité jestli mě to "dost baví", to je až na konci žebříčku důležitosti. Ale pochopit že je to důležité pro "můj volný pohyb" teď a tady.

Ukazuje se v plné nahotě naprosto různé paradigma přístupu k životu zde u nás a u nové rodiny. Jsme oba s manželem nachystaní maximálně pomoct integrovat novou rodinu is dětmi do života zde. Starší chodí do již školy a je to velmi rozumný kluk, ten mladší je jestě rozmazlené děcko které učíme čurat a kakat do záchodu a jíst lžící. TAkže malý se učí základním dovednostem ak nějak za pochodu a nevidím v tom problém. Za par měsíců bude umět vše co potřebuje a může jít do školky.

Starší to má mnohem těžší. Moc se mu tady líbí, je spokojený a vyrovnaný, pořád se směje. Přátelský k dětem a o vše má zájem. Chvíli. Je roztěkaný a dělá jen to co ho baví a chybí mu zcela základní sebedisciplina. Taková ta bazální ... že když se nenaučí řeč, nedomluví se s lidmi. Ani s dětmi. Bude sám a nebude rozumět co mu kdo říká. Očekává že ho někdo bude nutit a přesvědčovat ho, že musí to nebo ono dělat. Je naučený k nucení, zákazům, příkazům kterým se vzpírá a trestům. A to ... u nás nikdo nechce. Nemám zájem nutit dítě učit se psát a číst, a učit se abecedu když ono samo nechce. A nerozumí tomu a ani nechce rozumět, že je to pro něj otázka přežití a další existence. Že život není jen sranda! Kde všichni jen skotačí a řvou a běhají dokola a když se musí převlíct tak se chvíli zastaví a bezmyšlenkovitě převlečou. V osmi letech! Jemu se zdá že nemusí dělat nic, co ho nebaví a že je zcela přirozené se věnovat jen zábavě a vše ostatní vyignorovat.

Nevíme co máme dělat. Vypadá to že dělám málo pro rozvoj toho staršího. Ale nelze někoho učit proti jeho vůli. Proti vniřnímu odporu. Že život je jen smích a sranda a žádné omezení nudným cvičením.

Nevíme co dělat. Už jsou zde měsíc a nenaučili se téměř nic česky. Tak uvidíme. Nikdo jiný než oni to neodkážou zlomit. Ten odpor vůči jejich zvykům, způsobu života ... svoboda v nesvobodě. Aby mohli nalézt svobodu v tomto životě, musí se naučit "nesvobodě". Zdisciplinovat se a omezit. Zní to strašně. Vím. Ale vidím to jak na dlani a nevím co s tím. Tak to alespoň napíšu.

Cesta do Brna

9. prosince 2016 v 18:24
Nevím zda je to na celý článek ale budiž. Když čtu některé blogy, tak si říkám týýýjo tam to žije, to je akce.

U nás doma je velkou akcí již cesta do Brna. Volal mladý, že nepřijede, protože se učí na zápočet z matematiky.

Takže iniciativně jsme rozhodli že pojedeme my za ním, dovezeme mu čisté trenky a ponožky, i něco pod zub. Nakoupila jsem masa, nadělala kuřecí na kari, uvařila hrnec zeleniny a rýže, a vše uložila do ledničky aby se to do dalšího dne nezkazilo.

Mezitím jsme naskládali bednu různých blbostí, křupky, sladkosti, trencle, trička... aby na ráno bylo vše připraveno.

Ráno začalo tím, že nebyly klíče... a hledaly se. Nakonece se našly. Pokračovalo to škrábáním námrazy na sklech od auta ... moc to nešlo, námraz jaksviňa. Škrabala jsem já, muž skládal do auta bedny. Vezli jsme asi pět beden oblečení do Českobratrské církve, byla tam nějaká sbírka. Oblečení jsme předali panu faráři a jeli jsme dál do Brna. Kromě odevzdání jídla a čistého prádla, jsme plánovali nákup dárků a zejména stolku pod televizi.

Jedeme a najednou mě blesklo hlavou, že nemám věci pro kluka. Ohlédnu se a bedna tam byla. Jedeme, jedeme a hrůzou jsem zkoprněla, jídlo zůstalo v ledničce!! Klasika. Muž chladnokrevně jel dál, ale jak jsem začala naříkat tak to otočil. A jeli zpět pro jídlo. Ehm. Tedy moc na to pyšná nejsem. Ale syn se moc těšil, že má jídlo, vše jsme předali a šli jsme nakupovat.

Pvní zastávka byla Ikea... tam jsme koupili organizér na kancelářské potřeby...Chtěla jsem koupit i chlebník (nádobu na uchování pečiva) pro snachu ale nelíbila se nám. Koupili jsme neplánovaně malou stolní lampičku pro nejstaršího a budík co ukazuje i teplotu pro švagrovou. Stolek žádný. PAk jsme koukli do Elekro World, tam jsem koupili sluchátka pro nejmenšího. A jeli dál směrem na Asko. Koukli do Aska a nic, pak do Kiky a nic, pak do Sconta a tam koupili chlebník, suprovní. A mezitím asi sto jiných obchodů....a zcela vyčerpaní jsme sedli do auta jeli domů.

Doma jsem stolek pod televizi objednala v internetu. Tak snad přijde do Vánoc. Tak to je vše co jsem dnes zažila. No taky jsem si dala kávu. Jsem z toho všeho úplně blbá. Nebo zblblá. Prostě tak nějak. Točí se mi hlava. Asi z nakupování. Už nic nevydržím .

Stárnutí

3. prosince 2016 v 10:02
Když jsem byla mladší, říkávala jsem si. Rychle všeho užít ... až budu starší, už to nepůjde.

A je to tak. Milovala jsem dobré jídlo. MIlovala jsem pití. Pobíhání sem tam, hledání i zmatek mi nevadily.

Nemůžu se pořádně najíst a z pití se mi dělá špatně. Když něco někde zapomenu, už si nevzpomenu že to bylo.
Během pár vteřin je minulost pryč.

Tento týden jsme byli s manželem na skvělém pobytu v Nových Hradech. Byli jsme tam již třikrát, z toho teď podruhé na stejném místě. Jídlo...i celodenní pití všho možného víno, 4 druhy piva... vše čepované, víno, sekt již od snídaně.

A mě bylo těžko.... z té hromady pití, z jídla a celkově. Sice to šlo jakž takž rozchodit během dne ale večer to začalo znovu. Bohatá večeře, pivo, sekt...

Těšila jsem se domů na hladování a střídmost. K snídaní krajíc chleba s pomazánkovým máslem, ... a pak dýňovou polévku. a vodu. A večer nic.

Moje tělo tomo moc nesnese. Ani moc stresu ne. TAk nějak zalezlá a posmutnělá cítím jak mi ubývá sil. I rozumu. Všeho.

A do toho moje lajdáckost. Dnes jsem kopírovala lékařské zprávy pro maminku a lepila je k sobě, potože se mi nepovedlo je správně nakopírovat a nechtěla jsem zbytečně plýtvat barvou. Muž se na mě dívá a říka, ty začínáš být pečlivá. To nebývalo.

Spousta věcí nebývala. Co mi zbývá? Asi jen ta pečlivost, kterou jsem nikdy neměla.

Protože co s ženskou, která je blbá, stará, škaredá a ještě lajdák. Kam ji postaví, tam překáží...k ničemu není a stejně všecko zapomene.

Je to deprese? Podle mě není... spíše podivný stav smíření se s tím co je. Že co je to pomine. A že to nové...co přichází, bůhví. To vidím kolem sebe jako hrozivé.

Kam dál